Bitva u Mardž Ajjún

Bitva u Mardž Ajjún
konflikt: Křížové výpravy
Trvání10. června 1179
MístoMardž Ajjún, dnešní Libanon
Souřadnice33°21′30″ s. š., 35°35′20″ v. d.
Výsledekvítězství Saladina
Strany
Jeruzalémské království Jeruzalémské království

Řád templářůŘád templářů Řád templářů

Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát
Velitelé
Znak Jeruzalémského království Balduin IV.
Znak Odo ze Saint-Amand Odo ze St. Amandu válečný zajatec
Znak Tripolského hrabství Raimond III. z Tripolisu 		Ajjúbovský sultanát Saladin
Ajjúbovský sultanát Íbn Jender
Ajjúbovský sultanát Sábek ad-Dín
Ajjúbovský sultanát Izz ad-dín
Síla
neznámá neznámá
Ztráty
neznámé neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Mardž Ajjún se odehrála 10. června 1179 mezi křižáckým Jeruzalémským královstvím a egyptským sultánem Saladinem. Bitva skončila porážkou jeruzalémského vojska a samotný jeruzalémský král Balduin IV., který trpěl malomocentstvím, v bitevní vřavě jen těsně unikl zajetí.

Předchozí události

Roku 1177 Saladinova armáda podnikla invazi do latinského Jeruzalémského království z Egypta. Zatímco část jeho armády oblehla Askalon, kde byl i jeruzalémský král Balduin IV., zbytek vojsk pochodoval na Jeruzalém – hlavní město Jeruzalémského království, které v té chvíli mělo jen minimální posádku. Králi Balduinovi IV. se nicméně podařilo z obklíčení doručit templářům v Gaze rozkaz, aby napadli Saladinovu armádu ze zálohy.[1] Saladin musel začít ustupovat, pronásledovaný oddíly jeruzalémských baronů, kteří se shromáždili v hradu Ibelin a jali se muslimy pronásledovat. U hradu Montgisard křižáci Saladina dohnali a rozprášili Saladinovy mamlúky.[1] Zbytek egyptské armády v čele se svým vůdcem ustoupil přes Sinaj zpět do Egypta.

Roku 1179 Saladin útok na Jeruzalémské království zkusil znovu, tentokrát invazi podnikl od severu z Damašku. Hlavní Saladinova armáda se utábořila v Baniasu v Golanských výšinách. Saladin odtud vysílal své jezdecké oddíly plundrovat vesnice a ničit úrodu do okolí Sidonu. Vesničané zbídačeni saracénskými nájezdy by tak nebyli schopni platit daně a dávky svým křižáckým pánům. Pokud by nebyl Saladin zastaven, jeho ničivá politika by oslabila Jeruzalémské království.

V reakci na Saladinovy útoky král Balduin IV. shromáždil jeruzalémské vojsko do města Tiberias, ležícího na břehu Galilejského jezera. Odtud Evropané vrazili směrem na severozápad k pevnosti Safed. Tímto směrem křižáci došli k hradu Toron, ležícího 13 mil (21 km) jihovýchodně od přístavního města Tyros. Jeruzalémské vojsko, posílené o oddíly templářského řádu vedené samotným velmistrem řádu Odonem de Saint-Amand a armádu hraběte z Tripolisu Raimonda, z Toronu vyrazilo na severovýchod, aby se střetlo se Saladinem.[2]

Bitva

Křižáci mohli z vyvýšeniny z povzdálí vidět stany Saladinova ležení od východní strany, nadosah středomořského pobřeží. Král Balduin a jeho šlechtici se rozhodli sestoupit na planinu a svést bitvu v otevřeném terénu. Jak franská armáda postupovala z kopce dolů, tak oddíly jezdců předjížděly pomalé pěšáky, čímž se armáda rozdělovala. O několik hodin později se vojsko znovu přeskupilo a vzápětí narazilo na oddíly Saladinových jezdců, které se vracely z kořistnického nájezdu na okolní vesnice. Křižáci tyto muslimy snadno porazili.

Křižáci ve víře, že bitva je vyhrána, povolili v ostražitosti a rytíři Raimonda z Tripolisu a templáři Odona de Saint-Amand se přesunuli na vyvýšeninu mezi městem Mardž Ajjún a řekou Litasí. Křižácká pěchota se zatím utábořila a vojáci odpočívali od kvapného pochodu.[3]

Náhle se na obzoru vynořil Saladinův hlavní voj a zaútočil na překvapenou křižáckou armádu. Jeruzalémská armáda, nepřipravená na boj, byla tvrdě poražena. Současníci porážku kladli za vinu templářskému velmistrovi Odonu de Saint-Amand,[4] který byl v bitvě zajat. Samotný král zajetí jen těsně unikl. Kvůli své nemoci nebyl Balduin schopný uprchnout na koni, ale jeden z rytířů jeho osobní stráže krále zvedl a prosekávaje si cestu skrze řady Saladinových vojáků krále odnesl do bezpečí. Mnoho Franků, kteří bitvu přežili, nalezli útočiště v hradu Beaufort,[5] který se nacházel přibližně 9 kilometrů jihozápadně od bitevního pole.

Následky

Saladin okamžitě využil svého skvělého vítězství. V následné bitvě u Jákobova brodu zničil nově budovanou pevnost Le Chastelet. Křižáčtí vůdci se snažili z porážky poučit a pro několik následujících Saladinových tažení – bitva u hradu Belvoir roku 1182 a Bitva u al-Fule o rok později – zachovávali striktně defenzivní taktiku a politiku. Tito baroni se později v 80. letech 12. století dostali do konfliktu s novou generací šlechticů, kteří do Svaté země přišli z Evropy, kteří prosazovali ofenzivní politiku vůči Saladinovi.[6] Ti také s nástupem francouzského rytíře Guye de Lusignan na jeruzalémský trůn získali převahu u dvora a měli podíl na katastrofální porážce jeruzalémské armády v bitvě u Hattínu roku 1187, po níž bylo Saladiněm dobyto téměř celé území Jeruzalémského království, včetně hlavního města.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Marj Ayyun na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 122. 
  2. ↑ SMAIL, R. C. Crusading Warfare (1097-1193). New York: Barnes & Noble Books, 1956. ISBN 1-56619-769-4. S. 186. (anglicky) [dále jen Smail]. 
  3. ↑ Smail, str. 186.
  4. ↑ Smail, str. 96.
  5. ↑ Smail, str. 126.
  6. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha: Mladá fronta, 1975. S. 162. 

Související články

Křižácko-ajjúbovské války
Montgisard (1177) • Mardž Ajjún (1179) • Jakubův brod (1179) • Hrad Belvoir (1182) • al-Fule (1183) • Kerak (1183) • Cressonské prameny (1187) • Tiberias (1187) • Hattín (1187) • Jeruzalém (1187) • Tyros (1187) • Akkon (1189-1191) • Arsuf (1191) • Jaffa (1192) • Damietta (1218) • La Forbie (1244) • al-Mansúra (1250) • Fariskur (1250)