Daniela Hodrová

PhDr. Daniela Hodrová, DrSc.
Narození5. července 1946 (77 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povoláníspisovatelka, literární kritička, literární teoretička, překladatelka, literární historička a literární vědkyně
StátČeskoČesko Česko
Alma materUniverzita Karlova
Témataliteratura, literární teorie a překlad
OceněníStátní cena za literaturu a překladatelské dílo (2011)
Cena Franze Kafky (2012)
Magnesia Litera Kniha roku (2016)
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Daniela Hodrová (* 5. července 1946 Praha) je česká literární teoretička a spisovatelka.

Biografie

Je dcerou filmového a divadelního herce Zdeňka Hodra, tím pádem i vnučkou divadelního a filmového herce Jana Hodra (1875-1938), divadelní a filmové herečky Marie Hodrové roz. Bonaventurové (1880-1952). Maturovala v roce 1963 na střední všeobecně vzdělávací škole v Praze. Rok po maturitě se živila jako asistentka režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera. Poté vystudovala rusistiku, bohemistiku, romanistiku a srovnávací literaturu na Univerzitě Karlově. Doktorskou práci obhájila roku 1977. V letech 1972–1975 pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon. V roce 1975 začala vědecky pracovat v Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Roku 1980 získala titul kandidát věd, v roce 1992 doktor věd.[1] V roce 2011 získala za svůj za román Vyvolávání Státní cenu za literaturu (jako teprve druhá žena v historii)[2], rok poté mezinárodní Cenu Franze Kafky.[3] V roce 2016 odešla do důchodu. Ve stejném roce obdržela cenu Magnesia litera v hlavní kategorii Kniha roku za román Točité věty.[4] Časopis A2 zařadil v roce 2020 její knihy Vyvolávání a Chvála schoulení do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.[5] Spolu s Milanem Kunderou a Václavem Jamkem je jedinou, kdo má v tomto seznamu dvě knihy.

Jejím prvním manželem byl spisovatel Karel Milota.

Dílo

Do české literatury vstoupila v roce 1964, když jí vyšla báseň v časopise Divoké víno. Tam také v roce 1971 publikovala i první prózu. Její beletristická i literárněvědná díla byla přeloženy do více než deseti jazyků. V jejím díle, které je řazeno k postmoderně, je výrazná evokace tajuplné Prahy, fuksovská atmosféra, psychologické vykreslování postav, náznaky, metafory a alegorie. To vše činí její dílo kvalitním, není ale tím pádem tak snadno čitelné a uspokojí spíše náročného čtenáře. S jejím dílem prozaickým je propleteno i její dílo esejistické a teoretické, jímž do české literatury vstoupila ponejprv. Slovník české literatury po roce 1945 tuto spjatost popsal slovy: "Pro Danielu Hodrovou je charakteristické prostupování literárněvědné činnosti s tvorbou beletristickou. Mnohá témata a postupy, jimiž se zabývá jako teoretička, se objevují rovněž v jejích prózách: ať již jde o pojetí města jako subjektu či divadla, o typy „loutkovitých" postav, nebo o téma proměny a zasvěcení aj. (...) Její prózy a teoretické náhledy vzájemně korespondují především v chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí a v důrazu na sebepopírání žánru, na jeho sebereflexivnost."[1]

Bibliografie

Próza

  • Podobojí, Severočeské nakladatelství, 1991
  • Kukly, Práce, 1991
  • Théta, Československý spisovatel, 1991
  • Město vidím..., Euroslavica, 1992
  • Perunův den, Hynek, 1994
  • Ztracené děti, Hynek, 1997
  • Trýznivé město, Hynek, 1999 (souborné vydání "pražské trilogie", tedy románů Podobojí, Kukly a Théta)
  • Komedie, Torst, 2003
  • Vyvolávání, Malvern, 2010
  • Točité věty, Malvern, 2015
  • Ta blízkost, Malvern, 2019

Eseje a studie

  • Hledání románu, Československý spisovatel 1989
  • Prague : Visite privée, éd. du Chêne, 1991, francouzsky
  • Cité dolente: Le royaume d'Olsany, Robert Laffont, 1992, francouzsky
  • Das Wolschaner Reich : Citté dolente I., Ammann, 1992, německy
  • Román zasvěcení, H+H, 1993
  • Místa s tajemstvím, Koniasch Latin Press, 1994
  • Im Reich der Lüfte : Citté dolente II., Ammann, 1994, německy
  • Les Chrysalides, tableaux vivants, Robert Laffont, 1995, francouzsky
  • Theta : Citté dolente III., Ammann, 1998, německy
  • Pod dwiema postaciami, "Fundacja Anima 'Tygiel Kultury'", 2001, polsky. Překlad Leszek Engelking.
  • Citlivé město, Akropolis, 2006
  • Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti, 2011
  • Co se vyjevuje. Eseje o Adrieně Šimotové, 2015

V populární kultuře

Její romány jsou zmíněny jako jedna ze zbraní Saudruhových bojovníků v českém překladu parodie na Pána prstenů, Za pár prstenů (překlad Richard Podaný).[6]

Odkazy

Reference

  1. a b Daniela Hodrová. Slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  2. Státní cenu za literaturu dostala Daniela Hodrová, teprve druhá oceněná žena. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2011-10-26 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  3. Cenu Franze Kafky dostala Daniela Hodrová | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2012-05-24 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  4. Magnesia Litera 2016: knihou roku je román Daniely Hodrové Točité věty | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2016-04-05 [cit. 2020-12-14]. Dostupné online. 
  5. Český literární kánon po roce 1989 - podzimní literární příloha A2. www.advojka.cz [online]. [cit. 2022-06-03]. Dostupné online. 
  6. Henry N. Beard, Douglas C. Kenney, Za pár prstenů, Talpress, Praha 2002, str. 186

Literatura

  • LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2.. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. 
  • PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století. Sokolov: O.K. – Soft, 2003. 

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Laureáti Ceny Franze Kafky
Philip Roth (2001) • Ivan Klíma (2002) • Péter Nádas (2003) • Elfriede Jelineková (2004) • Harold Pinter (2005) • Haruki Murakami (2006) • Yves Bonnefoy (2007) • Arnošt Lustig (2008) • Peter Handke (2009) • Václav Havel (2010) • John Banville (2011) • Daniela Hodrová (2012) • Amos Oz (2013) • Jen Lien-kche (2014) • Eduardo Mendoza Garriga (2015) • Claudio Magris (2016) • Margaret Atwoodová (2017) • Ivan Wernisch (2018) • Pierre Michon (2019) • Milan Kundera (2020)
Autoritní data Editovat na Wikidatech