Gabriel Betlen

Gabriel II.
z Boží vůle zvolený uherský, dalmatský, chorvatský a slavonský král, kníže sedmihradský etc.
popis
Doba vlády	25. říjen 1613 – 15. listopad 1629
Úplné jméno	Gabriel Betlen
Tituly	vévoda opolský
Narození	1580 Ilia, dnešní Rumunsko
Úmrtí	15. listopadu 1629 Alba Iulia, dnešní Rumunsko
Předchůdce	Gabriel I. Báthory
Nástupce	Kateřina Braniborská
Manželka	Kateřina Braniborská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel Betlen, v češtině také známý pod svým jménem z maďarštiny: Bethlen Gábor, dále rumunsky: Gabriel Bethlen, německy: Gabriel Bethlen von Iktár a slovensky: Gabriel Betlen, (1580, Ilia v Rumunsku – 15. listopadu 1629, Alba Iulia v Rumunsku) byl kníže Sedmihradska a jeden z vůdců protihabsburského povstání během třicetileté války. Během svých výbojů dobyl pro protestantskou koalici část území dnešního Maďarska, Slovenska a jeho vojska zasáhla do bojů i na území Koruny české. Během války podepsal několik mírů s císařem, ale prakticky žádný nedodržel.

Mládí

Bethlen pocházel z vynikající uherské rodiny, která odvozovala svůj původ od sestry sv. Štěpána. Byl velmi bystrý a vypočítavý a kráčel stále za jedním vytčeným cílem, od osmanské vlády (někdy známá jako Porta) a císařské vlády k nezávislému uherskému panství. Z této snahy vycházípak jeho nestálá politika a časté rušení daného slova a uzavřených smluv.

Na dějiště vystoupil roku 1600 za takzvané Dlouhé turecké války (1594– 1606) jako odpůrce valašského vévody Michala a nenáviděného císařského vojevůdce italského původu Jiřího Basty. Roku 1604 podporoval horlivě Štěpána Bočkaje u sultána a roku 1606 přispěl velmi platně ke zvolení Gabriela Báthoryho za knížete. Soužití se zhýralým a krutým Báthorym nebylo snadné. Roku 1610 se sedmihradští šlechtici pokusili knížete Báthoryho zavraždit, spiknutí však bylo odhaleno a následovala krutá msta. Mezi šlechtici, podezřelými z účasti na spiknutí, se objevil i Bethlen. Strach z Báthoryho pomsty ho přinutil k útěku do Temešváru. Chytrým vyjednáváním, líčenou oddaností a slibem, že vydá Turkům města Lipu a Jenő, pohnul sultána k tomu, že ho 1. května 1613 prohlásil knížetem sedmihradským a vypravil 80 000 mužů pod velením Iskandera paši k zapuzení Báthoryho. Když byl Báthory na útěku zavražděn vlastními žoldnéři, byl Bethlen od stavů sedmihradských přijat za knížete a obdržel 25. října 1613 z rukou Iskanderových znaky knížecí důstojnosti .

Knížetem sedmihradským

Postavení jeho jako knížete bylo velmi nesnadné. Na jedné straně se musel stále ohlížet na sultána v Cařihradě, na druhé straně musel odpírat snahám císařského dvora po nabytí všech zemí Uherských a Knížectví sedmihradského. Úlohu svou provedl k velikému prospěchu svého knížectví obratně a dokonale. Poté, co si zjednal pořádek ve vlastní zemi a uspokojil sultána vydáním Aradu, vystoupil Bethlen se vši rozhodností proti císaři Matyášovi, jenž ho nechtěl uznat za knížete, a donutil ho v květnu 1615 a podruhé 31. července 1617 k uznání svobodné volby knížete v Sedmihradech, načež o definitivní smlouvě se mělo jednat o rok později v Nagy Karoly. Bethlen poznal, že povolnost císařského dvora nebyla upřímná. Po uznání Ferdinanda Štýrského za Matyášova nástupce a po zklidnění vzmáhajícího se českého odporu by byl císařský dvůr vystoupil rozhodně proti nepohodlnému sedmihradskému knížeti, a proto chtěl Bethlen takovému útoku předejít a kořistit z nesnadného postavení, do nějž byl císařský dvůr českým povstáním roku 1618 uveden. Začal spolupracovat s nespokojenými českými stavy, sebral silné vojsko, vtrhl do severních Uher a dobyl 5. září 1618 Košice. Na sněmu tam svolaném si trpce stěžoval na habsburský rod (tzv. querelae Hungariae) a zabezpečil si podporu šlechty. Pak vtrhl na západ, opanoval Prešpurk a spojil se s Thurnem k obléhání Vídně.

Za třicetileté války

Dne 14. října 1618 se sešel v Prešpurku uherský sněm, jenž uzavřel se stavy českými konfederaci proti Ferdinandovi a zanášel se úmyslem zvolit Bethlena za krále uherského. Když se Bethlen přesvědčil o nejistém chování sultána a o vzmáhání Ferdinandovy moci, počínal si opatrně: vyžádal si, aby volba krále byla odložena ke sněmu v Banské Bystrici, a 8. ledna byl zvolen uherským knížetem a později dokonce uzavřel 17. ledna 1620 s Ferdinandem II. příměří v Prešpurku, ustoupil do Vídně a chytře využil získaného času k posílení svých vojsk a k získání přátel. Tak 25. ledna 1620 zavřel smlouvu s českými a rakouskými stavy a působil v Cařihradě proti císaři ve prospěch svůj a stavů protestantských. Na sněmu v Banské Bystrici byl 27. srpna provolán uherským králem (rex electus), ale nedal se korunovat. Ferdinandovi vypověděl příměří, odeslal do Čech některé pomocné oddíly plukovníka Kornise a sám pak vytrhl k českým hranicím. Bitva na Bílé hoře jeho plány překazila.

Vedl sice ještě po té bitvě s tureckou pomocí drobnou válku na rakouských a štýrských hranicích, spojil se s Janem Jiřím Krnovským, začal spolupracovat s Mansfeldem a pronikl až k Uherskému Brodu na Moravě, ale když byl Jan Jiří Krnovský Valdštejnem poražen a Mansfeldův podnik se nezdařil, uzavřel Bethlen 31. prosince 1621 v Mikulově s Ferdinandem mír, kterým se vzdal královského titulu, vydal královskou korunu, ale přijal 7 žup východouherských a dal se povýšit jako vévoda opolský a ratibořský za říšského knížete. Spojenectví s císařem však nemělo dlouhé trvání. Západní mocnosti pojaly úmysl přenést válku do císařových zemí, a proto Nizozemci vyjednávali s Bethlenem, slibujíce mu peněžitou pomoc.

Bethlen pomoc slíbil, ale současně požádal o ruku císařovy dcery Cecilie Renaty a císaři sliboval pomoc. Teprve když byla jeho žádost vyslyšena, vtrhl v čele 80 000 mužů do severních Uher, opanoval je a vpadl dle umluveného plánu na Moravu. Když se Mansfeldův podnik vniknout do Čech nezdařil a Valdštejn dalšímu Bethlenovu postupu zabránil, uzavřel Bethlen 8. května 1624 ve Vídni mír na základě mikulovského ujednání a vzdal se jen Opolska a Ratiboře. Po svém sňatku s Kateřinou Braniborskou přiklonil se k Anglii a Dánsku a uzavřel s nimi poté, co mu byla slíbena pomoc 40 000 zlatých měsíčně, smlouvu a domluvil s Mansfeldem plán o vtrhnutí do císařových zemí ze dvou stran.

Nezdar dánské války a Mansfeldovy výpravy ho znovu přiměly k uzavření k míru v Levoči (28. prosince 1626) za dřívějších podmínek a k učinění slavného slibu, že nikdy víc už nepozdvihne proti císaři svých zbraní. Když Francie vyjednávala s Gustavem Adolfem, pokusila se i Bethlena získat pro tento nový proticísařský spolek. Bethlen ochotně svolil, velmi horlivě zbrojil a vyjednával u sultána, ale uprostřed příprav ho 15. listopadu 1629 stihla smrt ve 49. roce jeho věku. Správu země vedla podle úmluvy učiněné se stavy ještě před Bethlenovou smrtí jeho manželka Kateřina a bratranec Štěpán do roku 1630, kdy byla Kateřina donucena vzdát se vlády a Štěpán byl zvolen knížetem. Ke konci listopadu se však Jiřímu Rakoczymu podařilo zjednat si většinu a Štěpán nato dobrovolně ustoupil.

Reference

Literatura

• Slovo k historii: [sešity k poznání národní minulosti]; 37., Bethlen proti Habsburkům / Vojtěch Dangl. – Praha: Melantrich, 1992. – 31 s.: fot., reprodukce

Související články

• Povstání Gabriela Betlena

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel Betlen na Wikimedia Commons
• Bethlen Gabor ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích

Předchůdce: Gabriel Báthory

Kníže sedmihradský 1613–1629

Nástupce: Kateřina Braniborská