Intence

Možná hledáte: Úmysl.

Intence je schopnost mysli být o něčem: reprezentovat nebo stát za věcmi, vlastnostmi a stavy věcí.[1] Intece je primárně připisována mentálním stavům, jako jsou vnímání, přesvědčení nebo touhy, a proto ji mnozí filozofové považovali za charakteristický znak mentální. Ústředním problémem teorií intencionality byl problém intencionální neexistence: určit ontologický status entit, které jsou objekty intencionálních stavů.

Raná teorie intencionality je spojena s ontologickým argumentem Anselma z Canterbury pro existenci Boha jako principy rozlišujícími mezi objekty, které existují v chápání, a objekty, které existují ve skutečnosti.[2] Myšlenka vypadla z diskuse s koncem středověkého scholastického období, ale v nedávné době byla vzkříšena empirickým psychologem Franzem Brentano a později přijata současným fenomenologickým filozofem Edmundem Husserlem. Dnes je intencionalita živým zájmem mezi filozofy mysli a jazyka.[3] Běžný spor je mezi naturalismem, názorem, že záměrné vlastnosti jsou redukovatelné na přirozené vlastnosti, jak je studují přírodní vědy, a fenomenální teorií záměrnosti, názorem, že záměrnost je založena na vědomí.

Původně scholastický pojem intence oživil německý filosof Franz Brentano (1838–1917) a schopnost takového vztahu čili intencionalitu pokládal za charakteristický rys mysli. Většina myšlenkových aktů je skutečně zaměřena, obrácena k nějakému intencionálnímu předmětu, který může a nemusí být skutečný. Představa, úsudek, láska, nenávist, chtění a podobně se vždycky vztahují k něčemu; tvrzení vypovídá o něčem, otázka se ptá na něco. Myšlenkové akty se tedy samy „přesahují“ (transcendují) směrem k nějakému předmětu, a to i kdyby předmětem bylo toto myšlení samo. Nic podobného se u fyzických (čistě materiálních) objektů nevyskytuje.[4]

Na tuto myšlenku navázal Edmund Husserl (1859–1938) a učinil zkoumání intencí a intencionality jedním ze základních kamenů své fenomenologie. Původní Brentanovu představu jeho kritikové opravili v tom, že některé akty mysli – například nálady – žádný předmět nemají, kdežto naopak intencionalitu můžeme pozorovat i u lidských jednání (ruka sahá po něčem) a předpokládat i u jiných živých bytostí (pes běží za zajícem). Někteří současní filosofové, například John Searle (* 1932) považují intencionalitu za silný argument proti pokusům o materialistický výklad myšlenkové činnosti.[5]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Intentionality na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Jacob, P. Stanford Encyclopedia of Philosophy. Intentionality. [s.l.]: [s.n.], Aug 31, 2010. Dostupné online. Je zde použita šablona {{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  2. ↑ Chisholm, Roderick M. Intentionality. The Encyclopedia of Philosophy. 1967, s. 201. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  3. ↑ CHURCHLAND, Paul M.; CHURCHLAND, Patricia Smith. Functionalism, Qualia, and Intentionality. Philosophical Topics. 1981, s. 121–145. DOI 10.5840/philtopics198112146. JSTOR 43153848. Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  4. ↑ F. Brentano, Psychologie vom empirischen Standpunkt. 1874 I., str. 124.
  5. ↑ Intentionality. Cambridge 1983. ISBN 0-521-27302-1

Související články

  • Fenomenologie
  • Edmund Husserl

Externí odkazy

  • (anglicky) Heslo „Intentionality“
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoritní data Editovat na Wikidatech