Kilián Ignác Dientzenhofer

Kilián Ignác Dientzenhofer
Kilián Ignác Dientzenhofer (kreslil Jan Vilímek)
Narození	1. září 1689 Praha České království České království
Úmrtí	18. prosince 1751 (ve věku 62 let) Praha České království České království
Místo pohřbení	Malostranský hřbitov
Povolání	architekt, stavitel
Rodiče	Kryštof Dientzenhofer a Anna Langová, ovdovělá Aichbauerová
Příbuzní	Georg Dientzenhofer (strýc), Wolfgang Dientzenhofer (strýc), Leonhard Dientzenhofer (strýc), Johann Dientzenhofer (strýc), Jan Jiří Aichbauer mladší (nevlastní bratr), Anselmo Martin Lurago (zeť)
Hnutí	baroko
Významná díla	Kostel svaté Anny Kostel svatého Tomáše Kostel svaté Máří Magdaleny Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje v Praze
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kilián Ignác Dientzenhofer (1. září 1689 Praha^[1] – 18. prosince 1751 Praha^[2]) byl český architekt a stavitel německého původu, představitel vrcholného baroka, druhý z vlastních synů stavitele Kryštofa Dientzenhofera. Patří mezi nejvýznamnější představitele barokní architektury v Českých zemích. O jeho služby usilovala česká i moravská šlechta, bohatí měšťané a především duchovenstvo. Za svého života postavil mnoho staveb jak v Praze, tak i mimo Prahu; seznam jeho známých prací jich obsahuje kolem 200.^[3] Desítky barokních kostelů, zámků a výstavných domů tak vtiskly české krajině její charakteristickou tvář.

Život

Navštěvoval jezuitské gymnázium na Malé Straně a po jeho ukončení snad krátce studoval na pražské univerzitě filozofii a matematiku. U svého otce se vyučil stavitelství a v roce 1708, tedy jako devatenáctiletý, odešel na zkušenou do ciziny. Do roku 1715 procestoval Německo, Francii a Itálii a všude se učil od mistrů stavitelů. Několik let působil ve Vídni v ateliéru významného rakouského architekta Johanna Lukase von Hildebranta. Byl však ovlivněn také Francescem Borrominim a rovněž stavitelem Janem Blažejem Santinim-Aichlem.

Od roku 1715 začal pracovat v rodinném podniku svého otce a po jeho smrti v roce 1722 jej převzal. Zprvu pokračoval v rozpracovaných zakázkách svého otce. Především to byla spolupráce s benediktiny v Břevnově, ale také v Broumově. Tam postavil mnoho barokních kostelů na klášterních panstvích. Byl nejen architektem-projektantem, ale i stavitelem s technickým talentem. V roce 1729 dokončil stavbu svého letního sídla na Smíchově. Reprezentační sál jeho letohrádku vyzdobil monumentální freskou malíř V. V. Reiner.^[4]

Jeho první samostatnou prací byl kostel sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech, který realizoval v letech 1720–1728. V roce 1730 byl Dientzenhofer jmenován dvorním zednickým mistrem, od roku 1737 se stal vrchním fortifikačním stavitelem.^[5] Mezi jeho nejvýznamnější stavby patří kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, který postavil během let 1732–1736, a především dostavba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Tuto monumentální stavbu s mohutnou kupolí a zvonicí stavěl v letech 1737–1751. Během dalších třiceti let navrhl, spolupracoval nebo realizoval okolo dvou set staveb. Pracoval převážně na zakázkách šlechty a církevních institucí, zejména řádu benediktinů, jezuitů a křížovníků s červenou hvězdou.^[6] Zvláštní skupinu tvoří stavby na objednávku Dvorského stavebního úřadu, jako byla Invalidovna a císařský špitál v Praze nebo patronátní kostely s jednoduchou dispozicí.^[5] V pozdní fázi své tvorby spolupracoval se svým zetěm Anselmem Luragem.

Zemřel ve věku 62 let 18. prosince 1751 a je pochován na Malostranském hřbitově v Praze.

Na jeho počest byly pojmenovány např. Dienzenhoferovy sady v Praze. V roce 2023 byla v Dientzenhoferově letohrádku Portheimka pod kurátorstvím Pavla Fabiniho uspořádána rozsáhlá výstava věnovaná životu a díle K. I. Dientzenhofera.^[7]

Tvorba

Dientzenhoferova raná tvorba (1716–1724) je nevyhraněná, navazoval na práci svého otce. Z cest do ciziny si přinesl větší zdobnost a jemnost detailu, půdorysná řešení kostelů vykazují vliv Johanna Lucase Hildebrandta.^[5][8] Kostely realizované po roce 1724 jsou založeny na podélném půdorysu. Dynamická podélná centrála má charakter křivkovitě zdeformovaného oválu či osmiúhelníků, což se projevuje rozvlněnou konstrukcí stěn jak v exteriéru, tak interiéru stavby. Poměrně často využíval tradiční typ dvouvěžového, prohýbaného průčelí.

Vrcholným obdobím jeho tvorby jsou třicátá léta, kdy vytvořil svá nejvelkolepější díla. Patří sem monumentální stavba klášerního kostela sv. Mikuláše na Starém Městě, chrám sv. Máří Magdalény v Karlových Varech, kostel sv. Bartoloměje v Praze a dostavba chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně.

Odlišnou polohu jeho tvorby představují jednoduché stavby kostelů tzv. broumovské skupiny nebo drobné venkovské kostely, na kterých se podílel z titulu své funkce dvorského stavitele.

V poslední dekádě svého života se přikláněl ke kompozičně jednodušším variantám. Jednolodní kostely měly obdélný půdorys se zaoblenými nárožími. Nejčastěji používal pouze dvě půdorysná schémata zahrnující centrálu blížící se půdorysu řeckého kříže a kostely podélného charakteru. Charakteristickým prvkem Dientzenhoferovy tvorby jsou kasulová okna, kterými do chrámového prostoru proniká intezivní světlo.

Dílo

V Praze

• Břevnovský klášter, konvent s prelaturou (kolem 1717) – K. I. Dientzenhofer navázal na práci svého otce stavbou presbytáře kostela sv. Markéty
• Nové Město, Karlov, Michnův letohrádek, později zvaný Vila Amerika (1717–20) – nese znaky soudobé francouzské architektury
• Nové Město, Vodičkova 35 – měšťanský dům U červeného pole (kolem 1720)^[9]
• Hradčany, kostel sv. Jana Nepomuckého a klášter voršilek (1720–28) – první samostatné sakrální dílo K. I. Dientzenhofera v Praze
• Hradčany, Loreta, hlavní průčelí (1723; není znám autor plánů)
• Staré Město, Klementinum, Zrcadlová kaple (1724)
• Břevnovský klášter, rozšíření Vojtěšky (1724–26)
• Malá Strana, Tomášská ulice čp. 26, dům U Zlatého jelena (1725–26)
• Malá Strana, kostel sv. Tomáše, přestavba (1725–31)
• Nové Město, Na Slupi, kostel Panny Marie u alžbětinek (1725)
• Smíchov, vila později zvaná Portheimka, pro svou rodinu (1725)
• Malá Strana, dům U Dvou hrdliček, přestavba domu pro královského tesařského mistra Josefa Lefflera, kolem 1726
• Nové Město, kostel svatého Jana Nepomuckého na Skalce (1730–39)
• Nové Město, kostel sv. Karla Boromejského – dnes pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje (1730–40)
• Staré Město, kostel svatého Bartoloměje (do 1731)
• Karlín, Invalidovna – jeho nejrozsáhlejší světská stavba (1731–37) – realizována byla jen část projektu celého areálu^[5]
• Staré Město, kostel sv. Mikuláše s benediktinským klášterem (1732–35)
• Malá Strana, kostel sv. Mikuláše, dostavba, zejména kněžiště a velkolepá kupole. Šlo o jednu z nejdůležitějších jezuitských zakázek. Před tím na kostele pracoval snad jeho otec Kryštof (1737–51)
• Nové Město, kostel sv. Kateřiny, přestavba (1737–1741)
• Nové Město, Příkopy, Piccolominiho palác, později palác Sylva-Taroucca – byl jednou z posledních jeho staveb, jediná palácová stavba, kterou navrhoval (1743–51)

Mimo Prahu

• Plánice na Klatovsku, část Nicov, poutní kostel Narození Panny Marie (1721)
• Olomouc, jezuitská kolej na Nám. Republiky, jižní trakt a fasáda (1720–22)
• Plasy, cisterciácké opatství Nanebevzetí Panny Marie, dokončení budovy konventu po smrti Jana Blažeje Santiniho (po 1723)
• Heřmánkovice, kostel Všech svatých na půdorysu protáhlého osmiúhelníku (1722–26)
• Počaply u Terezína, kostel sv. Vojtěcha (do 1726)
• Otovice na Náchodsku, kostel sv. Barbory (1725–26)
• Bezděkov nad Metují, kostel sv. Prokopa (1724–27)
• Vižňov, kostel sv. Anny (1725–27)
• Šonov, kostel sv. Markéty (1726–30)
• Broumov, kostel sv. Václava (1727–29)
• Karlovy Vary, kostel sv. Máří Magdaleny (1729–30)
• Polsko, Okres Lehnice, Lehnické Pole (pruský Wahlstatt), kostel sv. Hedviky a klášter pro benediktinské opatství (1727–31)
• Kladruby u Stříbra, kladrubský klášter, dokončení budov po smrti Jana Santiniho-Aichela (do 1732)
• Broumov, prelatura a konvent benediktinského kláštera (1726–33)
• Křinice u Náchoda, nedaleká kaple Panny Marie na Hvězdě (1732–33)
• Opařany, kostel sv. Františka Xaverského (1732–35)
• Odolena Voda, kostel sv. Klimenta (1733–35)
• Dobrá Voda, kostel Panny Marie Bolestné (1733–35)
• Vysoké Chvojno, kostel svatého Gotharda (1755–35) – KID upravil původní projekt Tomáše Haffeneckra a stavbu dokončil
• Kutná Hora, klášter voršilek (1735) – částečně realizovaný projekt
• Březno, kostel sv. Petra a Pavla (po 1737)
• Božanov, kostel sv. Máří Magdaleny (1733–38)
• Nepomuk, kostel sv. Jana Nepomuckého (1734–38)
• Stará Boleslav, kaple blahoslaveného Podivena (1738)
• Holice, kostel svatého Martina (1736–39) – KID upravil původní projekt Tomáše Haffeneckra a stavbu realizoval
• Kladenský zámek, návrh přestavby na rezidenci břevnovských a broumovských benediktinů (1739–40)
• Kladno, Mariánské sousoší, společně se sochařem K. J. Hiernlem (realizace 1739–41)
• Přeštice, stavba děkanství a návrh kostela Nanebevzetí Panny Marie (po 1745)
• Hrdly, zámek (1746–1747)
• Sázavský klášter, práce pro benediktiny (po 1747)
• Hořice, kostel Narození Panny Marie (1741–48)
• Stará Boleslav, kostel Nanebevzetí Panny Marie, západní průčelí (1736) a jižní věž (1748–49)
• Paštiky u Blatné, kostel sv. Jana Křtitele (1748–49)
• Dolní Ročov, klášterní kostel a konvent (1746–50)
• Zápy, kostel svatého Jakuba Staršího (Zápy) (1750)
• Kladno, kaple svatého Floriána, s opatem Benno Löblem položil v roce 1751 základní kámen centrální kaple^[10]
• Chválenice, kostel sv. Martina (1747–1752)
• Zlonice, fara (plány 1747, realizace 1750–1753)
• Červený Kostelec, kostel sv. Jakuba Většího – redukovaný oproti plánům (1744–54)

Stavby K. I. Dientzenhofera

• 
  Kostel sv. Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech
• 
  Kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí
• 
  kostel sv. Mikuláše na Malé Straně: kupole
• 
  Kostel sv. Markéty v Šonově
• 
  Kaple Panny Marie na Hvězdě u Křinic v Broumovských stěnách
• 
  Kostel sv. Máří Magdaleny v Karlových Varech
• 
  Interiér kostela sv. Vojtěcha v Počaplech
• 
  Kostel sv. Martina ve Chválenicích

Rodina

Kilián Ignác Dientzenhofer se 2. února 1719 v kostele sv. Jiljí v Praze na Starém městě oženil s Annou Cecilii Popelovou.^[11] Ta v roce 1729 zemřela a Kilián Ignác se pak 1. listopadu 1729 oženil u sv. Mikuláše na Malé Straně podruhé s Annou Terezií Hendrychovou.^[12] Z jeho 18 dětí se 14 dožilo dospělosti.^[3]

Dientzenhofera přežilo pět dětí z prvního manželství a osm z druhého manželství. Potomci z prvního manželství byli v době jeho smrti již dospělí. Synové byli členy řádu karmelitánů (Josef Michal * 1720) a benediktinů (Karel Martin * 1726), dcery už dávno vdané. Děti z druhého manželství žily ještě doma. Nejmladšímu potomkovi, synovi Václavu Josefovi (1750–1805, stal se jezuitou, po zrušení řádu se věnoval právům a historii),^[13] byly necelé dva roky. Ani jeden z jeho synů se nevydal v otcových šlépějích a zdá se, že si otec pro ně tuto životní dráhu nepřál – jak vypovídá korespondence syna Karla Martina, člena benediktinského řádu (s řeholním jménem Prokop).^[zdroj?]

Odkazy

Reference

Literatura

• HORYNA, Mojmír, et al. Kostel sv. Kateřiny na Novém Městě Pražském. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1487-8. 
• KŘÍŽENECKÝ, Rudolf. Kilian Ignác Dientzenhofer a článkování architektonické letohrádku hr. Michny, nyní villy Ameriky, a praelatury u sv. Mikuláše na Starém městě Pražském. Praha: vl.n., 1899. Pojednání o architektonických prvcích dvou pražských barokních staveb dokumentované 15 snímky a řezy. Vznik a osudy letohrádku do r. 1793 doložené citacemi z archivních dokumentů. Srovnání architektonických detailů exteriéru (portály a okenní římsy) letohrádku a během asanace zbořené budovy prelatury kostela sv. Mikuláše na Starém Městě. 
• KUBÍN, Antonín. Dinzenhoferové a jejich slavná díla v království Českém : s 26 obrazovými přílohami a současnou podobiznou Kiliána Dinzenhofera. Praha: Stivín, 1908. 
• MÁDL, Karel Boromejský. K. I. Dienzenhofera Amerika. Praha: Topič, 1897. 
• VILÍMKOVÁ, Milada. Stavitelé paláců a chrámů (Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové). 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 254 s. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 202–204. 
• kolektiv autorů: Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu, k 300. výročí narození K. I. Dientzenhofera, katalog výstavy ve Valdštejnské jízdárně, Národní galerie v Praze, 1989, edice katalogy 38.
• Broumovská skupina kostelů Kryštofa a Kiliána Ignáce Dientzenhofera, stručný průvodce, Brno, Collegium pro arte antiqua, 2000 ISBN 80-239-4365-0 (v brožuře neuvedeno)
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 120–121. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kilián Ignác Dientzenhofer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kilián Ignác Dientzenhofer
• Encyklopedické heslo Dintzenhofer v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Kilián Ignác Dientzenhofer Archivováno 23. 6. 2020 na Wayback Machine. v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
• Kilián Ignác Dientzenhofer – architektonický virtuos pozdního baroka, ČT24, 1. 9. 2009
• Výstava „Dientzenhoferova Portheimka” představí osudy barokního klenotu Smíchova, Earch.cz, 20. 2. 2024

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.